Studenti oktávy vyzpovídali své rodiče, co zrovna dělali 17. listopadu 1989, kde právě byli, a jak na tento den vzpomínají. Zde si můžete jejich vzpomínky přečíst.
Anička Zineckerová, 8.G, ptala se mamky
Pro mě to byl trochu významný den sám o sobě, ještě než jsme vůbec věděli o tom, co se děje v Praze a jaké události budou následovat. Byla jsem totiž poslední den v práci – nastupovala jsem na mateřskou. Netušila jsem tehdy ani to, že se mi první dcera nenarodí až v lednu, ale už za tři týdny. Večer jsme jeli s manželem a jeho rodiči na večeři do Vidonic. Pamatuju si, že byla velká zima a na nebi byla vidět polární záře.
Bára Vojtíšková, 8.G, ptala se mamky
V roce 1989 jsem právě nastoupila do prvního ročníku na Gymnázium v Hořicích (tenkrát čtyřleté). Vzpomínám si na to, jak jsme se dozvěděli, že v Praze začaly stávkovat vysoké školy a postupně se k nim přidávají další studenti z jiných měst. Tenkrát nám tyto informace přišel o přestávce zvěstovat Filip Richtermoc, který byl od počátku jedním z hlavních představitelů vedení stávky na naší škole a ptal se nás, zda se budeme vzhledem k našemu nedospělému věku chtít připojit k tomuto protestu.
Tehdy nebylo úplně jasné, jak vše dopadne. Zda ti, kteří se zapojí, skončí u výslechu na policii, jak tomu bylo dříve zvykem a možná se připraví o svoji profesní budoucnost. Revoluce bohužel mívá oběti a předem nikdo nevěděl, že její průběh bude klidný a jejím přízviskem se stane „sametová revoluce“.
Jelikož moje maminka pocházela z rodiny, která v roce 1948 přišla o majetek a především o víru ve spravedlnost, měla jsem ohledně zapojení do prorevolučních aktivit jasno. Díky mladické nerozvážnosti a možná odvaze, která k tomuto věku patří, jsem se připojila ke své mamince a doma jsme spolu vyráběly letáky, které jsme předávaly jejímu aktivnímu kolegovi ze zaměstnání.
Jako celý národ, tak i naše rodina nebyla úplně jednotná v tom, jak se v tuto chvíli chovat. Otec si dobře pamatoval rok 1968 i příjezd ruských tanků, pamatoval si i smutek a beznaděj, která po této nezdařené revoluci ležela na českém národu jako kámen a nevěřil možné změně. Když jsem kráčela v prvním průvodu studentů přes město, tak si pamatuji na pocit euforie, který nás všechny pohltil, ale vnímali jsme i tuto rozpolcenost české společnosti, kdy část občanů na nás pokřikovala, ať se vrátíme do školy a nebudíme rozruch.
Naštěstí se situace začala brzy příznivě vyvíjet, tak ráda vzpomínám na setkávání přívrženců revoluce na hořickém náměstí s dnes již pověstným cinkáním klíčů a mnoha hesly a transparenty, které si pamatuji dodnes („Jakeše do koše, Už je to tady, Havel na hrad, Nejsme děti“). Pamatuji si, že byla velká zima, ale i přesto jsme všichni svorně stáli na náměstí a radovali se z toho, že přichází velká změna pro celý český národ a šance na život v demokratické společnosti.
Pavel Blatný, 8.G, ptal se tatínka
Po chvilkové debatě s mým tatínkem jsem pochopil, že vzpomínky na 17. listopad jsou v něm stále živé a stále v něm vzbuzují emoce. Popisoval mi průvod toho oceánu lidské masy, to nepředstavitelné surreálno, to, že tohle se jistojistě zapíše do učebnic dějepisu. Velkými faktory prý také byla atmosféra navazujících dnů, kdy nebylo jisté, jak režim zareaguje. Praha oblepená plakáty a studentské koleje plné nejrůznějších zkazek z kdovíjaké až ruky vyvolávaly ve studentech strach. Nikdo nevěděl, co přijde.
On navíc mohl porovnávat situaci v Praze (kde studoval) se situací na Moravě (kam jezdil za rodinou o víkendech). Rozdíl v informovanosti a v celkové náladě společnosti byl drastický, a to nejen kvůli všudypřítomné cenzuře.
Mimoto se rozpovídal také o vojenských cvičeních, kterých se účastnil. Zde mě pobavila podobnost jeho příběhů s těmi, které bychom si přečetli v knize Černí baroni. Vyšinutí lampasáci a absurdní situace byly, zdá se, na denním pořádku.
Klára Tauchmanová, 8.G, ptala se mamky
Když byl 17. listopad, odjížděla jsem s partou kamarádů na chatu, takže ten památný pátek jsem byla mimo Prahu. Ale abychom byli úplně upřímní, asi bych stejně nedorazila. Jednalo se o akci vysokoškoláků a já jsem byla sotva tři měsíce v prváku na střední a teprve se v centru Prahy rozkoukávala. Ale jak jsme se vlakem vraceli z víkendu, atmosféra byla jiná. NĚCO se dělo. V pondělí ráno jsme už měli jasno. Do školy přišel Boris Rösner, herec z Národního divadla, a vysvětlil nám, co se děje.
Moje škola byla v Dejvicích, každý den jsem projížděla tramvají po Václaváku. Vše důležité se odehrávalo přímo kolem mě. Atmosféra té doby byla nezapomenutelná. Chodila jsem na všechny demonstrace. Učitelé, kteří byli proti režimu, hráli ve škole na piano a zpívali Kryla, přicházeli další umělci, aby mluvili s mladými lidmi. Praha vibrovala svobodou. Bylo úžasné zažít tuhle dobu a být u toho, když se tvořily dějiny.
Bára Špinková, 8.G, ptala se mamky
Jak si pamatuji revoluční den před 32 lety? Musím říct, že přímo ten den mi v paměti neutkvěl, ale události poté zcela jistě ano. Byla to koneckonců jediná revoluce, které jsem byla přímým účastníkem a tehdy jsme si i všichni mysleli, že měníme dějiny. Určitě jsem ale nebyla přímo v centru dění v Praze, ale byla jsem tehdy v rodných Hořicích, kde jsem chodila na Střední zemědělskou školu.
Informace o událostech na Národní třídě k nám pronikaly postupně. Nejvíce asi přes jednoho spolužáka, který byl z Prahy a v pondělí nám přivezl velké množství zpráv nejen v ústním podání, ale hlavně příběhy psané na psacím stroji, které jsme pak dál kopírovali opět pomocí psacích strojů s kopíráky.
Rozhodli jsme se připojit k boji za svobodu projevu, ale v prvních chvílích nám tehdejší vedení školy chtělo účast zakázat. Byli jsme však pevně rozhodnuti dát najevo nesouhlas se šikanováním demonstrujících v Praze. Tehdy jsme si ještě mysleli, že při potlačování demonstrace došlo k úmrtí jednoho účastníka, což nám přišlo nepřijatelné! Hlavní vchod školy byl uzamknutý, abychom nemohli opustit školu, ale to pro nás nebyla překážka. Školu jsme opustili oknem v kotelně přes uhlí a utíkali jsme do průvodu, který byl ukončen shromážděním s proslovy o svobodě.
Na klopy jsme si přidělali trikolóry, do ruky vzali klíče na cinkání, zapálili svíčky k uctění mrtvého studenta.
Časem se ukázalo, že žádný student nezemřel, byl to nastrčený agent STB. Nicméně sametová revoluce už běžela, až doběhla k opravdové změně ve vedení státu i v politickém režimu.
Najednou jsme mohli cestovat na západ, koupit si spoustu kapitalistických vymožeností na ulehčení života a všude jsme mohli říkat, co si myslíme. Ti podnikavější mohli vydělat velké peníze.
Dnes, když jsem už starší a zkušenější o 32 let porevolučního vývoje, si už nejsem zcela jistá, že svoboda znamená přesně to, co jsem napsala v předešlé větě.
Vojta Kuneš, 8.G, ptal se rodičů
Mé mamce bylo v tento den pouhých 13 let a vzhledem k tomu, že se jednalo o pátek, byla v dopoledních hodinách ve škole, konkrétně v prostorách Základní školy Na Daliborce. Odpoledne jela společně se svými rodiči navštívit své prarodiče do Lukavce u Hořic. O událostech, které se ten den staly v Praze se dozvěděla až o pár dní později, když se o nich doma začali bavit její rodiče.
Můj taťka byl v tento listopadový den na základní vojenské službě ve městě Planá u Mariánských Lázní v západních Čechách. K jedné z jeho vzpomínek na tento páteční listopadový den patří ta, že běžel se svým slovenským kamarádem Romanem 13 kilometrů na fotbalový trénink. O událostech z Prahy se také dozvěděl až později, když se začaly řešit mezi ostatními vojáky.
